2. hodina MB

27. února 2014 v 19:32 | Laura |  Výuka
Crrrrrrrrr.
Posaďte se.

Andělé

Kdesi hluboko v nás je představa anděla strážného hodně hluboko zakořeněna již od dětství (andělíčku, můj strážníčku, opatruj mi mou dušičku...). Ale zkuste se někoho dospělého ve svém okolí zeptat, zda věří v anděly.
Nejspíš ho přivedete do hlubokých rozpaků, byť jste bez uzardění zvyklí hovořit na mnohem choulostivější témata, a pak rychle vyhrkne "ne" a kdesi v hloubi duše vám tuto otázku nebude moci dlouho odpustit. Proč? Přinutili jste ho říci, že v anděly nevěří.
Nějak máme pocit, že andělé jsou součástí našeho šťastného dětství (aniž bychom měli nějakou konkrétní vzpomínku na ně). Prostě je spolu s plyšovými medvídky a houpacími koníky zabalíme a uložíme někam na půdu, kde na ně padá prach a zapomnění. Proč je tak těžké připustit si, že by tu byl někdo jen kvůli nám? Jen pro naše štěstí, bezpečí a naprosto nic za to neočekával? Bizarní představa ve světě, kde jsou přesně stanoveny kolonky má dáti - dal, viďte.
Dětská dušička ještě není tak ovlivněna našim pokřiveným vnímáním světa. Možná proto toho vědí děti
o andělech mnohem více, než se mohou dozvědět z dětských knížek či pohádek. Když ale vidí anděla, nesvěří se vám. Dětská duše nezkoumá - ale věří. Možná to už párkrát zkusily, ale váš shovívavý úsměv je z toho vyléčil. Své sladké tajemství si nechají pro sebe a jednou, až budou dospělí se jim to celé bude zdát jako sen; a při té vzpomínce se jim na tváři objeví lehký shovívavý úsměv.
To je pro dnešek vše.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama